Michal Bláha

Máme tu další díl oblíbeného seriálu „Šetříme, abychom utratili násobky více”. Ministerstvo pro místní rozvoj a Ministerstvo financí přišla s plánem rozpustit IT sekci na MMR. Na papíře to vypadá jako zodpovědný krok. Pár úředníků pryč, pár milionů ušetřeno, ministři se pochlubí na sociálních sítích. Problém je v tom, že realita funguje jinak než facebookový příspěvek.

Nechme hovořit data. Interní IT specialista na MMR stojí stát i se všemi odvody, daněmi a režijními náklady kolem 110 tisíc korun měsíčně. To vychází na zhruba 680 korun za hodinu. Tento člověk zná systémy ministerstva, rozumí procesům digitálního stavebního řízení i dotačním mechanismům, má zkušenosti ze soukromého sektoru a — což je zásadní — hájí při jednáních s dodavateli zájmy státu. Ne zájmy dodavatele. Zájmy státu.

Když tohoto člověka vyhodíte, jeho práce nezanikne. Systémy je pořád potřeba rozvíjet, zadání někdo musí napsat, projekty někdo musí řídit. MMR si tedy tutéž práci bude muset objednat u externích firem. A tam už se nebavíme o 680 korunách za hodinu, ale o 1 800 až 2 000 korunách bez DPH. Třikrát tolik. Za tu samou práci.

Jenže ani trojnásobná cena není to nejhorší. Skutečný problém je strategický. Když rozvoj systému řídí interní tým, znalost architektury, procesů a provázaností zůstává na straně státu. Stát je pánem situace, může měnit dodavatele, soutěžit zakázky transparentně a tlačit na kvalitu i cenu. Jakmile tuto znalost předáte externímu dodavateli, ztrácíte kontrolu. Dodavatel se stane nenahraditelným. A protože nikdo na ministerstvu už nebude schopen napsat zadání na další zakázku, napíše ho sám dodavatel. Pro sebe, za podmínek, které vyhovují jemu. Tak vzniká klasický vendor-lock — stav, kdy je zadavatel rukojmím svého dodavatele.

V případě MMR přitom nejde o drobné. Ministerstvo stojí před zadáním nového digitálního stavebního řízení a nového monitorovacího systému pro EU dotace. Bavíme se o miliardách korun. Právě proto interní tým MMR v posledních měsících vedl tržní konzultace s cílem vysoutěžit tyto zakázky transparentně, bez vendor-locku a podle nejlepší praxe. A právě “tyto novoty” velké dodavatele znervóznily (stejně jako před 3 lety). A právě proto je likvidace tohoto týmu pro některé hráče na trhu tak výhodná.

Kdo z rozpuštění IT sekce profituje? Rozhodně ne stát a ne daňoví poplatníci. Profitují z něj firmy, které na zakázkách MMR vydělávají, ať už jde o hlavního dodavatele TescoSW, nebo společnosti sdružené v lobbistické organizaci ICT Unie. Ty místo kompetentního protějšku na straně státu dostanou volné pole působnosti.

Kritici někdy říkají, že v IT soukromý sektor dodává kvalitnější služby, než dokáže stát. Toto tvrzení je důkaz nekompetentnosti mluvčího, protože 99% IT zakázek je dodáváno soukromým sektorem. A průšvihy u nich jsou velmi často chybou soukromých firem – ať už nefunkčnost eDokladů při volbách, nepoužitelnost eLegislativy na Ministerstvu vnitra, roky slibovaná elektronizace justice na Ministerstvu spravedlnosti či třeba smazání zakázek za desítky miliard na MMR.  

Snižování počtu úředníků se v Česku prodává jako univerzální recept na efektivní stát. Jenže bezhlavé propouštění odborníků, kteří reálně šetří státu peníze tím, že kontrolují dodavatele a soutěží zakázky kvalitně, je pravý opak úspory. Je to drahá investice do závislosti na soukromém sektoru.

Ministryně Schillerová a její vrchní ředitel pro rozpočet Tyll a další představitelé vlády samozřejmě vědí, že číslo propuštěných úředníků se na Facebooku sdílí lépe než rozpočtová analýza nákladů na externího poradce. Politická komunikace je jednoduchá: „Zrušili jsme padesát míst, šetříme vaše peníze.” Že za dva měsíce stát začne platit za totéž trojnásobek, to už se do příspěvku na sociální síť nevejde.

Pokud to s úsporami vláda myslí vážně, měla by šetřit smysluplně a pragmaticky, a nezbavovat se odborníků, kteří státu reálně šetří miliardy. Jinak nejde o reformu. Jde o divadlo — a vstupné platíme my všichni.